Proč jsme opustili Ráj?

"Opravdu existuje Ráj? Kde je a jak se tam dá dostat? Přijde tam každý? Tam už budeme pořád?"

Kdysi z Ráje klesl nevědomý zárodek lidského ducha z vlastní touhy po poznání do hmotnosti, která jediná umožňovala a ještě stále umožňuje zrání k sebeuvědomění = jediné možné vstupence nazpět. Při klesání stále hutnějšími sférami se ještě nevědomý zárodek postupně obaloval záhaly těchto sfér a stal se tak duší s nevědomým duchovním zárodkem uprostřed. Zatím k sebevědomí nevyvinutým lidským duchem, obaleným schránami různého druhu stejně, jako je obaleno srdíčko cibule slupkami. Postupně nevědomý lidský duch nabýval na váze a mohl tak klesat stále hlouběji a hlouběji směrem k těžkým hmotným světům vstříc dobrodružstvím, která jediná umožňovala jeho vývoj od nevědomosti k sebeuvědomění. Možnost, jak se stát vyvinutým sebeuvědomělým lidským duchem, který je očekáván v Ráji. 

Prozatím nevědomý zárodek na své cestě hmotnostmi stále sledoval své vlastní chtění ubírající se k prožitkům podle svých přání. Čím nižší a tedy hutnější jsou tyto jeho cíle, tím línější a pohodlnější je jejich naplňování. Čím těžší (hutnější) úroveň, tím pomalejší je její pohyb. Dokud duše splývá s rytmem dané úrovně, necítí její tíži. Když se však pod tlakem své nespokojenosti se současným stavem rozhodne zrychlit svůj pohyb, tu náhle ucítí velký odpor hmotnosti v úrovni, ve které se právě nalézá. Mrská se a mrská, čímž vyvolává určitý druh tření, zahřívá se a stále více se prožhavuje. Tím dozrává k poznání a prožívání. To duši umožňuje nedat se, vyprostit se a stoupat výše, do úrovně, která bude odpovídat lépe jejímu novému stavu prožhavení. To je ZÁKON POHYBU, který potřebujeme, abychom ve vývoji stále více uzrávali a nakonec se stali sebeuvědomělými lidskými duchy, potřebnými pro celé Stvoření. Takto kdysi započala vývojová cesta lidského ducha i ve fyzické úrovni. Prožíval zde mnohé, co jej vedlo dobrým směrem (prožhavoval se až do energetického plamene). Ale daleko více různého prožívání jej odvedlo z jeho cesty, která měla směřovat po čase uzrávání ve hmotnostech opět vzhůru k jeho domovu v Ráji, tam se měl po čase vrátit jako plně zralý a sebeuvědomělý lidský duch. Jeho klikaté cesty, které si z vlastní vůle nedobrým chtěním zamotal, však způsobily, že časem zcela "ochladl", uvázl spoután vlastními uzly, zapomněl proč tu je, odkud přišel a kam má jít. Dlouhá tisíciletí mnohý lidský duch bloudí zaslepen v hlubinách hmotností. 

V dnešní době však zesiluje tlak zvenčí - tlak zvyšující se síly přibližujícího se Světla. Nastal čas vyvolaný končícím údobím určeným k plánovanému vývoji na zemi, který spícími duchy nyní otřásá a probouzí je. Ospale se jak mátohy potácejí (sem tam ještě někdo slabě "doutná"), pomaloučku znovuobjevují účel své cesty a sbírají zkušenosti, které by je mohly ještě osvobodit ze zajetí vlastního bloudění. Tyto zkušenosti lidského ducha přivádějí ke zjištění, že pouze tehdy, když jeho chtění (to co opravdu chce, co ho opravdově zajímá) směřuje vzhůru, tak cítí úlevu, odráží se ode dna, vnitřní tlak, vyvolaný touhou duše po něčem lepším (prožhavení vůči odporu hutnosti) polevuje a chtění k dobru a světlu povznáší = projev zákona tíže. Duše pomaloučku stoupá od těžké úrovně k té o stupeň lehčí.

Časem lidský duch pochopí, že je daleko lepší směřovat vzhůru a cítit tuto úlevu stále. TO JE BOD OBRATU. Směřuje-li jeho chtění (vlastní vůle) vzhůru = je v souladu s Vůlí Boží. Život se stává lehčí a radostnější. Pochopí, že chce-li se cítit lépe - musí jedině nahoru. Dobrovolně se tak jeho chtění přizpůsobuje Vůli Boží. Je to jeho svobodné rozhodnutí, ke kterému se dobrovolně přiklonil.

Nemá však ještě vyhráno. Jeho cesta bude stoupat většinou pomalu a lopotně. Duch bude stále odbočovat z cesty všemi směry (jeho chtění něco zaujme a on to bude následovat), ale trvalý nebo zvyšující se tlak vlastní vnitřní nespokojenosti na odbočkách jej, bude-li vnímavý (hlas svědomí napomíná), navede opět na základní směr vzhůru. Čím výše bude lidský duch stoupat směrem k Ráji = svému domovu, tím jemnější záchvěvy vlastní duchovní nespokojenosti na odbočkách bude pociťovat. Zároveň se bude zvyšovat jeho poznání a celkový rozhled. Musí si však neustále tříbit smysl pro jemnocit, aby dokázal rychle zaregistrovat, když neuspokojivý vnitřní stav nepolevuje (člověk vzdoruje hlasu svědomí, protože jeho touha momentálně míří jiným směrem a on ji dává přednost = upřednostnil vlastní vůli), ale stagnuje nebo sílí. Z toho může lehce vyvodit, že je na nějaké odbočce a potřebuje nalézt opět hlavní směr. 

Jsou však i lidské duše (lhostejno, mají-li zrovna fyzické tělo nebo ne), které tento vnitřní stav ignorují a směřují nerušeně za svými cíli na různě těžkých úrovních. Při tom postupně ztrácejí vnímavost, pohyblivost a potřebu Světla. Mohou se na dlouhá staletí nebo i natrvalo zaseknout ve hmotnosti. Pak bez výjimky podléhají zákonům, které platí pro hmotnost. Takové duše jsou hnány vlastním chtěním navzdory hlasu svědomí tak dlouho, že v nich tento hlas zeslábne natolik, že jej už nedokáží vůbec zachytit. Tím definitivně "ztrácejí kormidlo" a nadále jsou hnány už bez řízení vstříc konci své existence, bez možnosti návratu domů do Ráje. Jejich existence je tak omezena na pouhou existenci hmotnosti. Proto je třeba dokázat hmotnost VČAS opustit a na své cestě vývoje k sebeuvědomění se zbytečně nezdržovat, neboť naše planeta už překročila "Rubikon" a nastoupila cestu k zániku. Je nejvyšší čas vymanit se konečně z osidel hmotnosti. Vyprostit se z uzlů karmy a proubudit v sobě touhu po Světle a Pravdě. Času k tomu jsme všichni měli dost. Kdo se nedokáže včas vrátit domů do Ráje, zahyne v rozkladu společně s hmotností. Naše cesta má stoupat opět vzhůru, abychom jako vyzrálí lidští duchové nastoupili svou skutečnou úlohu ve svém domově. Po boku všech, kteří se úspěšně navrátili před námi a čekají tam toužebně na nás, až se konečně zařadíme do jejich společnosti.