Rodová karma

19.02.2021

"Mám smůlu, nemohu dobře duchovně růst, protože jsem zatížen/a rodovou karmou."

To je téma velmi rozšířené uvnitř populace. Vnímají svůj osud jako nešťastný, vinou jiných lidí - v tomto případě svých předků.

Jak to tedy je s tou rodovou karmou? S karmou národů, států....?

Každý člověk = lidský duch má jemu vlastní schopnost, která je od něho neoddělitelná z důvodu jeho duchovního původu. Tím je schopnost a nutnost používání svobodné vůle. Rozhodování na základě této svobodné vůle je projevem veškerého bytí člověka na všech úrovních jeho existence. Neustále jsme v životě nuceni k nějakému rozhodování (koupím jeden rohlík nebo dva, uvařím rýži nebo brambory, pojedu autobusem nebo autem, půjdu do kina, přestěhuji se, změním práci, vstoupím do manželství, chci být rodičem....). Denně, každou minutou, neustále volíme, jak bude vypadat náš další krok.

Podíváme-li se na to shůry, jsme něco jako lokomotivy v obrovském bludišti kolejí. Máme k dispozici hnací sílu, která je nám propůjčena (bez té by nic neexistovalo) a kterou využíváme k pohybu (pohyb je zákon života). My sami se na trati rozhodujeme, kde přesně přehodíme výhybku, a kam tedy bude směřovat naše další cesta. Shůry je pak patrné, jaké stanice určitě musíme na zvolené cestě projet, než se dostaneme k další výhybce. U ní se budeme muset opět rozhodovat. Z toho plyne, že každé naše rozhodnutí je provázeno nebo lépe předchází následkům (předem jistým stanicím od jednoho rozhodnutí po druhé rozhodnutí), které jsou s daným rozhodnutím pevně a neoddělitelně svázány a nelze se jim nikdy vyhnout. Člověk tedy určuje pouze směr. Hnací síla je dána a následky za rozhodnutí také. 

Proto na člověka padá velká zodpovědnost za všechna rozhodnutí, která dělá. Některá rozhodnutí mají banální a nevýznamné následky a některá mají následky dalekosáhlé a hluboce závažné. Tak závažné, že mohou ovlivňovat do budoucna mnoho generací, jež automaticky přebírají například formou zdánlivě osvědčené a dlouhodobě předávané zkušenosti něco, co ve skutečnosti nepřináší nic dobrého, ale není to na první pohled patrné. Odsud z fyzického světa nejsme zdaleka schopni celou záležitost přehlédnout v její dokonalé celistvosti, a tak chybné rozhodnutí prvoplánově nemáme možnost vidět.

Každý jsme jiný, každý máme jiný charakter složený z různé kombinace vlastností, sklonů, slabostí, zažitých schémat a chyb. Přesto jsou si někteří touto charakterovou skladbou podobnější než jiní. Vznikají tak skupiny, které mají potřebu se na nějakou konkrétní chybu či vlastnost zaměřit, protože jsou s ní pevně svázáni a potřebují se od ní uvolnit. Takoví lidští duchové mohou být k sobě přitahováni do rodin a národů. Zde si na základě podobnosti svých vlastností a sklonů vytvářejí podmínky, kde mají šanci tyto chyby na druhých uvidět, uvědomit si je na sobě, změnit se, ukázat to druhým a dále vychovávat další generace již jinak. Tak se sjedná náprava. Tím se podaří přerušit řetězec a generacemi opakovanou chybu odložit. Dojde tak k rozvázání vazeb s předešlými generacemi, které se od této konkrétní chyby mohou také uvolnit, neboť z opačného břehu chybu zřetelně vidí a velmi touží po osvobození a nápravě. Skrze ni jsou připoutáni jeden k druhému. Po oproštění všichni pokračují samostatně k dalším uzlíkům, které na ně čekají na jejich konkrétních cestách a potřebují také nutně rozvázat. Není to nic jiného než projev Zákona stejnorodosti, který přitáhl do těsné blízkosti ty, kteří potřebují vyřešit stejný problém. Ať jde o rod, národ apod. Naše chyby nám zajistily konkrétní společnost těchto lidí. Láska Stvořitele jim k tomu dala příležitost, a tím i příležitost k duchovní záchraně. Nemůže tedy nikdo jiný za naše chyby. Bez odložení všech našich chyb nelze vystoupat do potřebné výše duchovního domova - Ráje. Komu se nepodaří včas opustit hmotné světy (fyzický i záhrobní), ten svázán s hmotností podlehne zákonitě rozkladu, ke kterému se přezrálá hmotnost neodvratně blíží mílovými kroky.

Každý dospělý člověk je samostatný a plně odpovědný lidský duch s bohatou minulostí skýtající velké množství zkušeností a prožívání z mnoha prožitých pozemských životů. Každý takový jedinec má zcela osobitou sbírku tohoto nehmotného bohatství, které je ukryto v jeho podvědomí. To je jeho skutečné a jediné bohatství, které s ním přechází plynule mezi fyzickým světem a záhrobím stále dokola. Tím se během času lidský duch stále rozvíjí, přetváří, mění názory.... uzrává. To vše probíhá samočinně vším tím, čím daný člověk prochází a co přitom hluboce prožívá (co s ním doslova zacloumá). Nejde tady o žádné rozumové vědomosti, ale hluboký vnitřní cit, který s námi otřese v dobrém i ve zlém. Tento vývoj charakteru je u každého jiný, každý jej má složen z jiných prožitků a na základě jiných zkušeností. Tím získávají zrající lidští duchové svébytné formy své vlastní osobnosti.