Smrt - její význam, jak probíhá, proč musíme umírat?

Jsme lidské duše s lidským duchem = vlastním Já v jejím středu (duši lze přirovnat ke slupkám cibule, které obalují a chrání živý střed = lidského ducha). Tedy každý z nás je lidský duch, který je obalen několika vrstvami duše. Tíže těchto obalů (duše) nám umožnila klesnout až sem do hmotných světů. Tyto světy mají různě hutné úrovně, od těch nejjemnějších až po nejhutnější, jakým je fyzický svět. Každý obal pochází z jedné vrstvy, kterou lidský duch musel projít na své cestě směrem dolů k fyzickému světu. Ten je konečným cílem klesání lidského ducha za účelem svého dalšího vývoje. Bez obalů duše by to nešlo - byli bychom příliš lehcí a nemohli bychom se materiálnímu světu vůbec přiblížit, natož v něm žít, pracovat, cítit, prožívat = prostě působit ve všech směrech. Duše nám umožňuje zakotvení ve hmotě. Duše je naším energetickým obalem a jeho poslední vrstvu tvoří fyzické tělo. Lidské tělo je tedy nejsvrchnější fyzickou vrstvou (schránou) duše, která chrání lidského ducha ve svém středu. Bez tohoto fyzického těla bychom se zde nemohli nijak projevovat. Vše co na zemi niterně prožíváme = hýbe naší duchem, to se do jemnějších obalů duše propíše a zůstává to s námi trvale spojeno. Je to naše jediné bohatství, které s námi přechází na druhý břeh i do dalších inkarnací. To je to, co tvoří náš charakter, ovlivňuje našeho ducha = nás samé. Každý máme jinou sbírku takových prožití, a proto jsme tolik rozliční ve svém charakteru. Čím starší je duše, tím více má nastřádáno rozličných prožívání. Čím více duše nastřádala, tím je zralejší ve svém vývoji. Teď jde jen o to, aby nastřádané bylo pouze kvalitní, aby bylo světlé a dobré, aby duši špatné a těžké nestrhávalo dolů a lidského ducha nakonec nepřivedlo do záhuby.

Každá hmota však podléhá časem rozkladu, a to platí i pro lidská těla. Jsou to tedy jen naše dočasné obaly, které vyměňujeme při opakujících se zrozeních podle potřeby, abychom zde mohly existovat, plnit úkoly, odkládat chyby, splácet dluhy, přinášet pomoci.... vnitřně dozrávat směrem k sebevědomému a moudrému lidskému duchu, který bude povznášející pro vše ve svém okolí a jednou, na konci své cesty vývoje hmotu definitivně opustí, aby se mohl navrátit zpět Domů. To je však jiné a velmi rozsáhlé téma.

Smrt NENÍ moment = jeden časový bod = TEĎ. S posledním výdechem a exitem na monitoru ve skutečnosti smrt teprve začíná a může trvat různě dlouho. Od několika hodin přes jednotky až desítky dní až po dobu měsíců i déle. I po klinické smrti je duše stále spojena s tělem energetickým lanem podobným stříbrné pupeční šňůře. Duše na počátku smrtelného procesu opustí tělo a letí, jakoby ji už nic nezajímalo z předešlé doby. Chce za světlem v tunelu či jinak viděném obraze. Pociťuje často teplo a lásku nějaké cizí světlé osoby či osob blízkých, kteří tuto duši na své pouti předešli a nyní ji vítají ve své společnosti. Některé duše však pociťují i traumatizující stavy. Nakonec se však duše vždy musí zastavit na hranici, aby se odsud z různých důvodů zase vrátila zpět a mohla nám dát zprávu o svém prožití klinické smrti.

Při vlastní smrti, tento práh s konečnou platností překročíme. 

Pokud se duše během života zabývala myšlenkami přesahujícími pozemský život, připravovala se na přechod, pak tělo opouští rychleji než duše, která je zcela připoutána na pozemský svět, nic jiného ji nezajímá a posmrtnému životu nevěří. Smrt je pro ni tma, nic, tabu.... Taková duše má obrovský strach opustit svět. Nechce se jí za žádnou cenu do toho NIC, o kterém je přesvědčena. Umírající tělo opouští velmi zvolna a těžce. Silně pociťuje (stejně jako my v současnosti pociťujeme fyzickou bolest), co se děje s jejím milovaným pozemským tělem - její jedinou existující jistotou. Nechce o ně za žádnou cenu přijít. Taková hluboce materialisticky založená duše vnímá velmi citelně posmrtné pochody i žeh v krematoriu, protože je z vlastní vůle k tělu stále těsně připoutána, nechce je opustit, a proto je její vnímání velmi blízké pozemskému. Oddělení duše od těla kremací je pro ni násilné, značně bolestivé, ochromující a traumatizující. Stále silné energetické lano, propojující ji s fyzickým tělem, je prudce přetrženo. V případě pohřbu do země, pociťuje skrze lano pomalý rozklad se vším, co jej provází až do úplného konce (dny, měsíce, roky...). Toto vnímání se s postupujícím časem stále více oslabuje a s konečným rozpadem těla se definitivně přetrhává. Nastává skutečná pozemská smrt. Teprve tehdy. 

Naopak duše, která není na tělo pevně poutána, hledí odvážně a s radostí dopředu na vše, co ji čeká dál na druhém břehu a těší se na nová prožívání (tedy pozemskou minulost jako již nepotřebný přezrálý plod nechává s lehkostí za sebou), odpoutává se rychle. Její lano velkou rychlostí slábne, zasychá a samovolně odpadá (v řádu hodin, neboť není živeno strachem ze ztráty pozemského těla a pozemského života). Pak již nic, co se s tělem děje, taková duše nepociťuje - je uvolněna a stoupá do úrovní jemnější hmotnosti, které jsou s ní stejnorodé = kam momentálně patří dle stupně své vnitřní (duchovní) zralosti. Převážná většina duší se pohybuje mezi těmito mantinely. Tedy jsou s tělem spojeny v řádu dní (7 - 10) až desetiletí nebo do kremace.

Z toho plyne, že člověk má žít život tak, aby dobře a prakticky fungoval ve hmotě, ale nechával plnou volnost svému Já v duchovním rozvoji a touze po Bohu a vědění o Pravdě. Aby si stále uvědomoval, že je tu na dobu určitou, že se zde má učit, rozvíjet dobré vlastnosti, umravňovat se, pomáhat a s radostí žít, ale že sem nepatří trvale. Že po pár desítkách let svět opět musí opustit. Je to stejné, jako když absolvujeme ročník školy. Následují prázdniny (na druhém břehu) a po nich opět nový ročník s novým tělem a vším, co budeme potřebovat zvládnout tentokrát. Měli bychom usilovat o to, abychom každý ročník se ctí zvládli a nemusel naší vinou následovat místo postupu  reparát...

Co to znamená pro transplantace orgánů, je jistě zřejmé....